Vnitřní prostředí v budovách, teplota a vlhkost
Je nutné si uvědomit, že ve vnitřním prostředí trávíme více než 20 hodin denně (byty, práce, dopravní prostředky, nákupní centra, školy …. ) - z toho ve vlastním bytě běžně 10 až 12 hodin denně. A nejvíce můžeme ovlivnit právě místo, kde bydlíme, spíme a trávíme volný čas.
Mezi základní faktory ovlivňující kvalitu vnitřního prostředí patří:
V případě novostaveb případně vnitřních prostor po rekonstrukcích je třeba hlídat dodržování všech stanovených technologických postupů a před „nastěhováním“ se postarat o dostatečné odvětrání všech látek (kde významný podíl má voda), které se mohou ze stavebních materiálů uvolňovat - jedná se o široké spektrum organických látek používaných především v nátěrech všech typů jako rozpouštědla, polymerizační látky, plastifikátory, stabilizátory, prostředky pro povrchovou úpravu dřeva. Samozřejmostí je dokonalé odstranění prachových částic a zbytků po stavbě, u rekonstrukcí přichází v úvahu i odborně provedená sanace azbestových materiálů.
Každý byt je zapotřebí zabydlet, upravit interiér, u nového nábytku je vhodné požadovat atest výrobce, nový textil přeprat (odstranění formaldehydu), nechat nové spotřebiče tzv. vypálit a při tom vše odvětrat, všechny nové impregnované a lakované výrobky před instalací nechat dostatečně odvětrat. Je nutno počítat s tím, že než se byt tzv. „usadí“ mohou tyto procesy trvat delší dobu, někdy překračující i měsíce
Je třeba si uvědomit, že instalace otevřeného a při nevhodném používání i uzavíratelného krbu či podobného spalovacího zdroje na pevná paliva ve vnitřním prostředí významně zvyšuje prašnost a i koncentrace dalších škodlivin (PAU) ve vnitřním prostředí, současně se doporučuje omezit používání materiálů zadržujících prach (koberce, podlahové textilie včetně výrobků z plyše, tapisérie/gobelíny) a v rámci možností zachovat volný nezastavěný prostor [1] . Částice domácího prachu jsou vytvářeny především domácími obyvateli odpadáváním kožních buněk; část domácího prachu pochází z atmosférického prachu zvenčí. Hmyz a jiná drobná zvířena může mít na prach vzájemný účinek, který má záporný vliv na lidské obyvatele domu. Proto je v mnoha podnebních podmínkách vhodné udržovat mírný průvan vzduchu domem necháváním dveří a oken pootevřených. Po opuštění domu jsou částice odneseny větrem či rozloženy slunečním zářením. Řízení průchodu vzduchu je klíčové v chladném podnebí, které podporuje sklon neprodyšně uzavřít i malé mezery a tím zamezit jakémukoliv vniknutí čerstvého vzduchu do domu. Tvorbu prachu ovlivňují domácí roztoči. Domácí roztoči se živí částicemi organické hmoty, tvořící hlavní složku domácího prachu. Vylučují enzymy pro trávení prachových částic. Enzymy a stolice roztočů se stávají součástí domácího prachu a mohou probouzet u lidí alergickou reakci. Prachovým roztočům se daří ve vláknech postelí, nábytku a koberců. Částice tvořící domácí prach snadno přecházejí do ovzduší. Proto je třeba věnovat odstraňování prachu pozornost, neboť činnost, jejímž cílem bylo odstranit prach, ho může místo toho pouze učinit vzdušným. Domácí prach lze odstranit vytíráním, stíráním či smetením rukou, látkou či houbou, prachovkou či koštětem, nebo sáním do vysavače či vzduchového filtru [2].
Problematika zvýšeného výskytu prachových částic koresponduje i s jejich alergenními vlastnostmi, součástí prachu jsou nejčastěji následující alergeny. Roztoči či spíše jejich exkrementy a zbytky mrtvých tělíček. Roztočové alergeny se neustále uvolňují z postelí a čalouněných předmětů a tvoří velké procento domácího prachu. Díky své vyšší hmotnosti se drží spíše u země. Podle některých zdrojů může jeden gram prachu obsahovat i 250 000 roztočích fekálií. Pylová zrnka, která do místnosti pronikají zejména okny. Nejvíce jich pochopitelně přiletí v pylové sezoně. Pylový alergik tak ani doma není v bezpečí. Dále se jedná o spory plísní. Jelikož plísně rostou i ve venkovním prostředí, jejich spory se nemusí vyskytovat pouze v provlhlých stavbách. Nejvíce jich do místností nalétá během vlhkého léta a podzimu. Konečně to jsou alergeny domácích zvířat. V prachu se shromažďují zejména alergizující šupinky pokožky chlupatých mazlíčků, ale také jejich odpadlé chlupy, na kterých jsou zachyceny alergeny ze slin, moči či výměšků různých žláz [3].
Zcela samostatnou kapitolou jsou úklidové prostředky – tzv. bytová chemie. Patří sem čisticí, dezinfekční, deodorační a ošetřující prostředky, prací, čistící a ošetřující prostředky na textilie, na obuv, prostředky na nábytek, prostředky pro osobní hygienu, kosmetika, repelenty apod. ať už ve formě roztoku, spreje, gelu, abrazivního materiálu nebo nějakého impregnovaného materiálu. Mnohý z těchto prostředků obsahuje chemikálie, které zatěžují vnitřní prostředí a mohou být škodlivé při přímém vdechnutí či působení na kůži. Je zapotřebí sledovat jejich složení a omezovat jejich používání. Ve vnitřním prostředí v této souvislosti platí několik základních pravidel - mokrý stěr je vždy účinnější, při luxování bychom měli používat kvalitní filtry a sáčky k vysavačům, po vyluxování a při luxování prostor větrat, všeho moc škodí, což platí zvláště při používání úklidových, čistících a antibakteriálních prostředků a i zde se musí dodržovat pravidla o větrání, všechny tzv. „osvěžovače“ vzduchu, deodoranty, vonné tyčinky, esence, svíčky přinášejí do vnitřního ovzduší další, většinou organické látky.
Aktivity uživatelů jsou vždy jedním z hlavních zdrojů znečištění ve vnitřním ovzduší. Lze předpokládat, že účinek kouření ve vnitřním prostředí je již všeobecně známý a náležitě proskribovaný, ale není to jediná potenciálně problematická aktivita. Patří sem především časté hobby aktivity, které pokud nejsou provozovány ve stavebně oddělených a v dobře odvětrávatelných prostorech, mohou významně zatěžovat vnitřní prostředí. Je zapotřebí zajistit přiměřené odvětrávání produktů spalování plynu a vaření, nesmí se zapomenout na zajištění dostatečného přívodu spalovacího vzduchu. Je nutno počítat s tím, že domácí mazlíčci (psi, kočky, rybičky apod.) chovaní v normálním obývaném bytu/pokoji s sebou přináší zvýšenou vlhkost, mikrobiologickou včetně roztočů, prachu a chlupů, což je nebezpečné zvláště v případech, že někdo z uživatelů bytu trpí alergií. Květiny – které zvyšují dobrý pocit (Well Being - subjektivní pocit životní pohody), zachytávají prachové částice a pomáhají odstraňovat organické látky, dále produkují vodní páru (tím zvyšují vlhkost, což ale je často spíše přínosem), terpeny, pachově postižitelné látky, mykotoxiny, mohou být i zdrojem pesticidů (hnojiva a zálivka) a v noci CO2. Ani jedno ovšem není pro zdravého člověka problémem [1].
Větrání obytných prostor by mělo zajistit odvedení vydýchaného vzduchu, škodlivin, vlhkosti a pachů a tím zajistit příjemné klima v místnosti. Kvalita vnitřního vzduchu je závislá na mnoha faktorech, zejména na: kvalitě venkovního ovzduší, objemu vzduchu připadajícího na osobu v místnosti, výměně vzduchu, větracím systému, množství vzdušných škodlivin, jejichž zdrojem jsou: obyvatelé a jejich metabolismus, aktivity obyvatel, stavební materiály, zařizovací předměty, úklid a údržba bytu[4]. Dostatečné větrání všech vnitřních prostor by mělo být samozřejmostí, stejně jako udržování určité optimální hladiny teploty (20 – 22 oC) a relativní vlhkosti (35 až 50 %). V současnosti rozšířené používání dokonale těsnících oken (většinou plastových) s sebou přináší určité nevýhody. Mezi ty patří především omezení výměny vzduchu, což často vede k tomu, že se ve vnitřním prostředí zvyšují koncentrace oxidu uhličitého (typickým příkladem jsou v současnosti projektované malé špatně provětrávatelné ložnice – kdy je nutno si uvědomit, že jeden člověk i při klidovém dýchání vyprodukuje za jednu hodinu až 16 litrů oxidu uhličitého), zvyšuje se vlhkost a poměrně významným problémem může být i skutečnost, že se ve vnitřním prostředí škodliviny mohou kumulovat. Navíc Česká republika je zemí s vysokou koncentrací uranu v podloží. Jeho přeměnou vzniká radon, který se jako plyn dostává do vnitřního prostředí staveb. Je třeba jej odvětrat, neboť je podle WHO druhou nejvýznamnější příčinou rakoviny plic hned po kouření. Špatné větrání se ale projeví poměrně rychle – při vysoké vlhkosti orosená okna, nálety plísní na zdech, v opačném případě pocit dráždění ze suchého vzduchu (vyšší teploty a nízká vlhkost) a/nebo pocit dusnosti, bolesti hlavy ospalost až únava (vydýchaný vzduch, zvýšené hodnoty oxidu uhličitého). Ráno je třeba vyvětrat všechny místnosti dokořán otevřenými okny po dobu 5 minut, v průběhu dne je pak potřeba větrat v závislosti na vlhkosti v místnosti, ideální je intenzivní krátké větrání. Optimální je větrání okny, otevřenými dokořán a tzv. křížem – přes protilehlá okna a dveře - i v místnostech přes chodbu. V zimě by se vůbec nemělo používat vyklopené okno nebo mikroventilace. Jejich pomocí nelze vyvětrat rychle a dochází ke zbytečné ztrátě tepla. V koupelně, odkud jde do bytu spousta páry, je třeba větrat častěji. Nucené větrání (tj. mechanický systém výměny vzduchu) a klimatizace jsou způsoby větrání, jestliže přirozené větrání není z jakéhokoli důvodu možné - pracují s upraveným venkovním (čerstvým vzduchem). Jako větrání ale nelze označit použití recirkulačních, komerčně nazývaných „klimatizačních“ jednotek, které chladí, nebo ohřívají vzduch z prostoru a do prostoru ho tepelně upravený vrací, nemají přívod čerstvého vzduchu a nenahrazují tedy větrání [1].
Normové požadavky na dispenzování otopných soustav a větrání – obytné budovy [5].
Druh místnosti | Teplota vzduchu (oC) | Intenzita výměny vzduchu (h-1) | Množství vzduchu (m3.h-1) |
Obytná místnost | 18 - 22 | 3 | 3 na 1m2 podlahy |
Kuchyně | 15 | Plyn,
elektr. 3 |
150
100 |
Koupelna s vanou | 24 | 60 | |
Koupelna s WC | 24 | 60 | |
WC individuální | 16 | 25 | |
Umývárna individuální | 18 | 0,5 | |
Šatna | 18 | 1 | |
Spižírna | 15 | 1 | |
Chodby, schodiště | 10 - 15 |
Obecně lze říci, že v bytech s teplotou vzduchu v rozmezí 19 – 24 oC hrozí minimální zdravotní riziko i pro staré lidi, jestliže jsou přiměřeně oblečení a mezi teplotou okolních povrchů (stěn) a teplotou vzduchu v místnosti není větší rozdíl než 2oC. Pro vyjádření tepelné pohody je možné využít orientační kritéria pomocí tzv. součtové teploty, kdy tv = ti + tu (tv – součtová teplota, ti – teplota vzduchu v místnosti, tu – teplota okolních povrchů, stěn, vše v oC). Pro zimní období má hodnotu 38 a pro letní 51oC. Např. jsou-li v zimě vymrzlé stěny o teplotě 12oC, musí být pro zajištění tepelné pohody v místnosti teplota vzduchu 26oC. Pro pocit tepelné pohody je významná i teplota a materiál podlah [5].
Optimální teploty podlah ve vytápěných objektech [5].
Podlahový materiál | Optimální teplota povrchu podlahy (oC) | |
Krátký pobyt (1 min) | Delší pobyt | |
Textilie | 21 | 24,5 |
Korek | 24 | 26 |
Borovicové dřevo | 25 | 26 |
Dubové dřevo | 26 | 26 |
PVC na betonu | 28 | 27 |
PVC na dřevě | 28 | 26 |
Mramor | 30 | 29 |
Z pohledu dodržení vlhkostních parametrů je významná přítomnost zdrojů vlhkosti v bytě a současného zamezení orosování stěn místností (z důvodů estetických i hygienických). Význam má zde snížení teploty rosného bodu vzduchu odpovídajícím větráním, ovšem za podmínky, že vlhkost venkovního vzduchu je nižší než vzduchu v místnosti [5].
Produkce vlhkosti v bytech [5].
Zdroj vlhkosti | Množství vlhkosti (g/h) |
Obyvatel bytu | 40 |
Odpar z otevřené vodní hladiny (akvária, odpařovače) | 50 |
Vlhkost rostlin (pravidelná zálivka 1x za 24 hodin) | 50 |
Vaření (na 5 litrů objemu nádob) | 110 |
Sušení prádla (na 1 kg suchého prádla) | 400 |
Žehlení | 200 |
Světelné prostředí musí vytvořit podmínky pro zrakovou pohodu. Zraková pohoda je příjemný a příznivý psychofyziologický stav organismu, vyvolaný optickou situací vnějšího prostředí, který odpovídá potřebám člověka při práci i při odpočinku. Umožňuje zraku optimálně plnit jeho funkce. Zrakovou pohodu ovlivňuje nejen kvalita a kvantita osvětlení, ale i psychické ladění organismu, stav zraku, věk, únava a barevné řešení prostoru. Pro dobré vidění je třeba zajistit především dostatečnou intenzitu osvětlení, jas, přiměřený kontrast (poměr nejvíce a nejhůře osvětlených ploch v zorném poli), poměr jasů pozorovaných předmětů a jejich detailů, rozložení jasů a barvu světla. Velké kontrasty usnadňují rozeznávání detailů, avšak jsou-li v celém zorném poli, urychlují nástup zrakové únavy. Malé kontrasty naopak činnost zhoršují, až znemožňují (šití černé látky černou nití), příp. vyžadují vyšší intenzitu osvětlení a lokální přisvětlení. Výsledkem je opět vzestup zrakové únavy. Nevyhovujícím osvětlením může být vyvolána zraková únava, která se manifestuje zhoršeným (nebo dvojitým) viděním a řadou dalších očních obtíží, jako je pálení a řezání očí, pocity horka, zánět spojivek, bolesti očí a hlavy, stoupající nervozita. Výsledkem je stres se všemi známými důsledky [6]. Umělé osvětlení slouží k vytváření světelného klimatu v době, kdy není možné využít osvětlení denního. Intenzita umělého osvětlení má být v souladu s namáhavostí zrakové práce, má být tím větší, čím menší detaily má oko rozlišovat, čím menší jsou kontrasty rozlišovaných ploch a čím déle trvá namáhavá zraková činnost [5].
Požadované hodnoty pro celkové nebo odstupňované osvětlení obytných prostorů [5].
Prostory, činnosti | Osvětlení (lx) |
Obytné místnosti bez místního osvětlení | 200 - 500 |
Obytné místnosti s místním osvětlením | 50 - 100 |
Obývací kuchyně, koupelny, předsíně | 100 - 150 |
Haly | 150 |
Společné jídlo | 200 |
Čtení, psaní, lehké ruční práce | 300 |
Zrakově náročná činnost (jemné ruční práce, modelářství, šití…) | 300 - 750 |
Nejobecnější reakce populace na hluk spojený s užíváním bytu se odehrává na úrovni tzv. obtěžování hlukem, specifickým je zde tzv. „sousedský hluk“ vycházející z navazujících, sousedních prostor jiného uživatele. Zde se promítá emoční složka vnímání, složka rušení hlukem při činnostech širokého záběru. Obtěžování vyvolává celou řadu negativních emočních stavů včetně pocitů rozmrzelosti, špatných nálad, deprese, pocitů beznaděje nebo vyčerpání. Stupeň senzitivity či tolerance vůči hluku je u člověka individuálně rozdílný, jedná se o významně osobnostně fixovanou vlastnost. Míra obtěžování je ovlivněna mnoha faktory. Jsou to jednak fyzikální vlastnosti zvuku (hladina akustického tlaku, délka trvání hluku a rychlost nástupu, přítomnost tónové složky, nízkofrekvenčního hluku a vibrací), dále přítomnost informačního obsahu hluku (řeč, zvuky vnímané jako varovné, neznámé zvuky nebo zvuky s předchozí negativní zkušeností). Dále je obtěžování významně ovlivněno individuálními vlastnostmi příjemce. Uvádí se, že v populaci je cca 10 – 20 % osob velmi senzitivních vůči hluku a naopak 10 – 20 % osob vysoce tolerantních. Pro zbývajících 60 – 80 % populace platí, že se zvyšující se hlučností roste obtěžování [7]
. Akustickou situaci v místě potenciálního bydliště by si proto měl ověřit každý, v případě novostavby pak na základě znalosti hlukové zátěže v místě projektovat adekvátní protihluková opatření. Ochranu před vnějšími zdroji hluku (doprava, průmysl…) je třeba konzultovat s orgánem ochrany veřejného zdraví, technickou stránku protihlukových opatření pak s odbornou firmou.