Hluk - měření hluku

Většinu z nás po celý život provází tzv. sousedský hluk tj. hluk související s činnostmi spojenými s běžným užíváním bytu, bytového domu, rodinného domu, stavby pro rodinnou rekreaci a pozemků k nim náležejících a hluk z běžného užívání bytu hluk vznikající zejména v interiéru bytu při přemisťování osob, manipulaci s předměty, při používání technických zdrojů hluku (zařizovací předměty, domácí spotřebiče a obdobná zařízení), včetně audiovizuálních zařízení, sanitárních a dalších zařízení, dále hluk instalačního potrubí, hra na hudební nástroje apod.

Při hrubém posouzení je hluková zátěž naší populace způsobena přibližně ze 40 % z pracovního prostředí a z 60 % z mimopracovního prostředí. Hlavním zdrojem hluku v mimopracovním prostředí je doprava, dále, jak již bylo uvedeno, se uplatňuje hluk související s bydlením a s trávením volného času .

Jako hluk potom označujeme nežádoucí, obtěžující až škodlivé zvuky. Fyzikálně vzniká hluk chvěním sloupce plynu (vzduchu), kapaliny nebo chvěním různých částí pevných těles. Vyzářením do vzdušného prostředí se toto chvění mění ve zvukové vlny, což jsou v podstatě tlakové změny šířící se do prostředí. U lidmi slyšitelných zvuků mají tyto vlny frekvenci v rozsahu přibližně od 16 do 16 000 kmitů. Frekvenční rozsah slyšení je u lidí různý, zmenšuje se zpravidla s věkem, především v oblasti vysokých tónů. Tlakové změny o vyšší nebo nižší frekvenční charakteristice, než je slyšení lidského ucha označujeme jako infrazvuk či ultrazvuk.

Zvuky jsou přirozenou a neoddělitelnou součástí prostředí člověka, jsou základem komunikace a příjmu informací. Příliš silné a časté zvuky či zvuky působící v nevhodné situaci mohou působit nepříznivě. Obecně se tyto zvuky, které jsou nechtěné, obtěžující či škodlivé, označují jako hluk, a to bez ohledu na jejich intenzitu. Z tohoto pohledu je hluk chápán jako bezprahově působící činitel. Hluková zátěž prostředí je proto chápána jako významný rizikový faktor, kterému je vystaveno významné procento populace. Nepříznivé účinky hluku na lidské zdraví jsou obecně chápány ve svých důsledcích jako morfologické nebo funkční změny orgánů, které vedou ke zhoršení jeho funkcí a promítají se v celkové nižší akceschopnosti imunitního systému exponovaného člověka.

Při zjednodušeném pohledu můžeme dlouhodobé působení hluku rozdělit na účinky specifické, projevující se poruchami činnosti sluchového analyzátoru (85 – 90 dB) a nespecifické, kdy dochází obecně k ovlivnění fyziologických funkcí organizmu. Nespecifické systémové účinky hluku se projevují prakticky v celém rozsahu jejich intenzit. Jejich součástí je stresová reakce, zahrnující ovlivnění neurohomorální a neurovegetativní regulace biologických funkcí. V komplexní podobě se potom manifestují jako poruchy emocionální rovnováhy, sociálních interakcí i ovlivnění frekvence výskytu civilizačních chorob.

Za dostatečně prokázané nepříznivé zdravotní účinky hluku v denní době je v současnosti považováno poškození sluchového aparátu, vliv na kardiovaskulární systém a nepříznivé působení na osvojování řeči a čtení u dětí. V noční době tj. v době spánku a fyziologické regenerace jsou za dostatečně prokázané považovány změny fyziologických reakcí, poruchy spánku a zvýšené užívání léků na spaní. Omezené důkazy jsou např. u vlivů hluku na hormonální a imunitní systém, na některé biochemické funkce, ovlivnění placenty a vývoje plodu, nebo u vlivů na mentální zdraví sociální chování a výkonnost člověka. U nočního hluku jsou omezené důkazy navíc (kromě výše uvedených) u vlivů na kardiovaskulární systém, obezitu, poruchy duševního zdraví, následné pracovní úrazy a zkrácení očekávané délky života .

Nepříznivé působení hluku se dále promítá i v oblasti socioekonomické vzhledem ke komplikaci komunikace, pocitů nespokojenosti a rozmrzelosti a nepříznivého ovlivnění pohody lidí. Poškození sluchového aparátu je signifikantně prokázáno u pracovní expozice hluku, je nalezena závislost mezi poškozením, výší ekvivalentní hladiny hluku a trvání expozice. Podobná závislost existuje i pro hluk v mimopracovním prostředí. Fyziologickou podstatou uvedených problémů jsou funkční a morfologické změny nervových buněk sluchového orgánu. Epidemiologické studie ukazují, že u více než 95% exponované populace nedochází k trvalému poškození sluchového aparátu při celoživotní expozici hluku v životním prostředí do 24 hodinové ekvivalentní hladiny hluku = 70 dB. Zjištěná fakta však nevylučují možnost malých sluchových poškození u citlivých populačních skupin (děti, dalšími faktory prostředí exponované osoby).

Řada epidemiologických studií prokázala účinek hluku na kardiovaskulární systém

a psychofyziologické pochody v lidském organizmu. Tento se může projevit zvýšením krevního tlaku, tepu, vasokonstrikcí, v trvalé formě pak jako hypertenze a ischemická choroba srdeční. Na hypertenzi se pravděpodobně podílí i nedostatek hořčíku, který je vlivem hluku uvolňován z buněk, vylučován z organizmu a není dostatečně saturován příjmem z potravy. Epidemiologické studie ukazují, že kardiovaskulární účinky hluku jsou spojeny s dlouhodobou expozicí na ekvivalentní hladině L_Aeq,24h v rozmezí 65 – 70 dB a více. Další účinky hlukové expozice (změna hladiny stresových hormonů, změny imunitního systému, změny motility gastrointestinálního traktu) nejsou doloženy dostatečně průkazným způsobem .

Řadou nepříznivých důsledků v oblasti chování a vztahů mezi lidmi má i zhoršení komunikace řečí, nejcitlivější skupinou jsou staří lidé, osoby se sluchovou ztrátou a malé děti v období osvojování řeči. Pro komplexní vnímání složitějších informací či zpráv by rozdíl mezi hlukovým pozadím

a hlasitostí vnímané řeči měl činit minimálně 15 dB, a to minimálně v 85% komunikační doby. Při průměrné hlasitosti 50 dB by nemělo hlukové pozadí v místnosti převyšovat 35 dB. Pro senzitivní skupiny populace by pozadí mělo být ještě nižší. Vysoká hlučnost pozadí vede navíc ke zvyšování hlasitosti řeči u mluvčího, následně k jeho hlasové únavě a ke ztrátě srozumitelnosti u posluchače .

Nepříznivý účinek hluku na kvalitu spánku se prokazatelně projevuje obtížemi při usínání, probouzením, alterací délky a hloubky spánku, zejména redukcí REM fáze spánku. V rušení spánku se promítají jak fyziologické tak psychologické aspekty působení hluku. Senzitivní skupinou populace zde jsou starší lidé, lidé s funkčními a mentálními poruchami, směnující zaměstnanci a obecně osoby s potížemi se spaním. K narušení spánku vede jak ustálený, tak i proměnný hluk. Objektivní příznaky narušení spánku se v interiérech při ustáleném hluku objevují od hodnoty L_Aeq = 30 dB. Subjektivní kvalita spánku nebyla při experimentech zhoršena při venkovním hluku pod ekvivalentní hladinu 40 dB. U zdravých osob v normální psychické kondici nebyla během dne ovlivněna nálada a výkonnost při hodnotách venkovního hluku do 60 dB. Podle doporučení WHO by noční ekvivalentní hladina hluku neměla v okolí domů přesáhnout 45 dB za předpokladu poklesu hladiny hluku o 15 dB při přenosu venkovního hluku do místnosti částečně otevřeným oknem. Maximální hodnoty hlukových událostí by uvnitř místností neměly přesáhnout L_Amax = 45 dB resp. 60 dB, počet mimořádných hlukových událostí by během noci neměl přesáhnout počet 10 – 15. Podle zkušeností nedochází k adaptaci narušení spánku v hlučných lokalitách ani po několika letech .

Nejobecnější reakce populace na hluk se odehrává na úrovni tzv. obtěžování hlukem. Zde se promítá emoční složka vnímání, složka rušení hlukem při činnostech širokého záběru. Obtěžování vyvolává celou řadu negativních emočních stavů včetně pocitů rozmrzelosti, špatných nálad, deprese, pocitů beznaděje nebo vyčerpání. Stupeň senzitivity či tolerance vůči hluku je u člověka individuálně rozdílný, jedná se o významně osobnostně fixovanou vlastnost Míra obtěžování je ovlivněna mnoha faktory. Jsou to jednak fyzikální vlastnosti zvuku (hladina akustického tlaku, délka trvání hluku a rychlost nástupu, přítomnost tónové složky, nízkofrekvenčního hluku a vibrací), dále přítomnost informačního obsahu hluku (řeč, zvuky vnímané jako varovné, neznámé zvuky nebo zvuky s předchozí negativní zkušeností). Dále je obtěžování významně ovlivněno individuálními vlastnostmi příjemce. Uvádí se, že v populaci je cca 10 – 20 % osob velmi senzitivních vůči hluku a naopak 10 – 20 % osob vysoce tolerantních. Pro zbývajících 60 – 80 % populace platí, že se zvyšující se hlučností roste obtěžování .

Není tedy sporu o tom, že i obtěžování hlukem, které je typické pro ojedinělé nebo krátkodobé expozice hluku nebo hluky z tzv. náhodných zdrojů hluku, jakými jsou např. řeč, hlasové projevy zvířat, sousedské hluky, některé hudební projevy, hluky ze sportovních, kulturních a volnočasových aktivit atp., může v některých případech vést ke zhoršení celkového zdravotního stavu exponovaných osob. Tyto zdravotní účinky jsou však nepřímé a nelze je jednoduše kvantifikovat. Je to zejména proto, že subjektivní pocit obtěžování exponované osoby závisí jen z menší části na akustických parametrech působícího akustického signálu. Rozhodující je celková míra stresu, který vzniká jako výsledek procesu, který na jedné straně hodnotí subjektivní pocit ohrožení a na druhé straně hodnotí osobní potenciál toto ohrožení zvládnout či eliminovat. Obě tyto stránky hodnocení jsou závislé především na osobnostních charakteristikách exponované osoby, socio-ekonomických, kulturních, historických a dalších souvislostech. Celkové obtěžování hlukem lze považovat za určující prvek tzv. akustického komfortu (resp. diskomfortu) a je třeba ho adekvátním způsobem regulovat. To ovšem není možné pouhou aplikací hlukového limitu, protože pro náhodné zdroje hluku je typické, že jejich hladina akustického tlaku se mění okamžitě, náhodně a nepředvídatelně. Z těchto důvodů nelze věrohodně (s přijatelnou nejistotou) stanovit jejich akustickou emisi a tedy ani objektivně přezkoumat účinky případné regulace (imisi hluku), a to ani v rámci prevence (výpočtové akustické studie), ani v rámci státní kontroly (měření hluku). Uvedené zdroje hluku je možné efektivně regulovat především opatřeními dispozičními (rozhodnutí o umístění) a organizačními (např. stanovením provozní doby). Proto z výše uvedených důvodů bývá v evropských zemích tato regulace svěřována do pravomoci obcí. Z těchto důvodů i zákon č. 258/2000 Sb. vyloučil z působnosti OOVZ (krajských hygienických stanic) regulaci obtěžování hlukem působeným hlasovými projevy lidí a zvířat a provozováním hudby ve venkovním prostoru .

Jak se tedy chránit před nadměrným hlukem? Řada opatření k ochraně zdraví před hlukem byla původně navržena pro pracovní prostředí, jejich působení je ale obecnější a mohou být inspirací k tomu, jak zajistit tiché prostředí i v bytech a při volnočasových aktivitách.

I v běžném životě je vhodné zajímat se o hlučnost používaných domácích spotřebičů a při jejich výměně je nahradit co nejméně hlučným ekvivalentem. Akustické parametry jsou součástí dokumentace kvalitních výrobků. Je možné uzavření zdroje hluku vhodným krytem, vytvořením příčky, oddělením exponovaných od zdroje. Toto pravidlo je vhodné respektovat i při zřizování domácností, kdy by klidové zóny např. ložnice měly být umístěny v nejtišší části bytu. I v domácím prostředí je možné zařadit mezi hlučnými činnostmi přestávky. Např. při poslechu televize je možné místo reklamy  Je třeba vyvarovat se pobytu v příliš hlučném prostředí např. diskoték a dalších hlasitých hudebních produkcí. Snížit hlasitost při poslechu televize, radia i přehrávačů. Je vhodné volit kvalitní spotřebiče s originálními sluchátky, které umožňují regulaci i při nízkých hlasitostech. Pro poslech v hlučnějším prostředí, např. v dopravních prostředcích, slouží sluchátka s funkcí odstínění okolního hluku, aby hlasitost poslechu nebylo třeba zvyšovat. Je důležité nevykonávat hlučné činnosti v malém prostoru. Odrazem hluku od stěn se zvyšuje jeho hladina. Konečně být ohleduplný ke svým spolubydlícím a sousedům. Nezpůsobujte hluk zbytečně. Po skončení poslechu rádia či televize je nezapomeňte vypnout. Pokud jsou hlučné činnosti v domácnosti nezbytné, přesuňte je na denní dobu. Ruku v ruce s ohleduplností jde i tolerance. Přítomnost sousedů patří k městskému způsobu života se všemi jeho výhodami i nevýhodami. Přenos zvuků od sousedů lze částečně potlačit vhodnými stavebními konstrukcemi, ale nelze mu zcela zabránit .

Nejdůležitější úlohu při ochraně obyvatelstva před škodlivinami včetně hlukem mají orgány ochrany veřejného zdraví (ve Vašem případě krajské hygienické stanice), ale i jiné instituce (stavební úřady, provozovatelé zdrojů hluku) se podílejí na tomto úkolu. Při obtěžování nadměrným hlukem mohou občané podat oficiální podnět. Oslovení příslušné instituce kompetentní k řešení daného problému značně urychlí projednání záležitosti.

Orgány ochrany veřejného zdraví zajišťují ochranu před hlukem definovaným v zákoně 258/2000Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů. Jedná se například o hluk z dopravy, z průmyslových podniků a provozoven, ze stavební činnosti a hluk v pracovním prostředí. Zákon 258/2000 Sb. také vymezuje okruh subjektů, které mají povinnost nepřekračovat hygienické limity hluku a stanovuje situace a prostory, kterých se ochrana dotýká. Hodnoty hygienických limitů jsou uvedeny v nařízení vlády 272/2011Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších novelizací. Orgány ochrany veřejného zdraví neřeší problematiku zvuků působených hlasovým projevem fyzické osoby (s výjimkou veřejné produkce hudby v budově), hlasovým projevem zvířete, zvuk z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru, zvuk výstražných signálů a bezpečnostních a záchranných akcí a dále zvuky přírodního původu včetně přelivu vody přes vodní dílo. Dále KHS neřeší problematiku zvuků vznikající při běžném užívání bytu (s výjimkou zařízení pro větrání a vytápění). Podle zákona 258/2000Sb., tyto zvuky nejsou považovány za hluk a nařízení vlády 272/2011Sb., pro ně nestanovuje limity.

V kompetenci obcí je vydávání vyhlášek k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterými mohou být regulovány některé činnosti včetně hlučných. Obce také povolují některé akce spojené s produkcí hudby ve venkovním prostoru a mohou stanovit podmínky pro jejich průběh a ukončení. V případě enormního hluku působeného fyzickými osobami, který má charakter narušení veřejného pořádku (výtržnictví), se občané mohou obrátit na obecní resp. městskou policii.

Stavební úřady jsou zodpovědné za kontrolu dodržování zákona 183/2006Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v platném znění. Dohlížejí na kvalitu staveb včetně stavební akustiky tj. požadavků na vzduchovou a kročejovou neprůzvučnost. Kvalita stavebních konstrukcí z hlediska neprůzvučnosti ovlivňuje přenos zvuků a tím i míru obtěžování sousedským hlukem (hlasy osob, kroky, zvuky běžných domácích spotřebičů). Pokud jsou občané obtěžováni tímto typem hluku a mají podezření na nedodržení předepsané neprůzvučnosti, mohou se obracet na stavební úřad. .

Pokud jde o vlastní měření hluku, obracejte se vždy na k tomu způsobilá (akreditovaná) pracoviště. Kontakty na ně jsou běžně k dispozici na webových stránkách. Takto máte jistotu, že hluk byl měřen dle platné metodiky, ověřenými měřidly v požadované přesnosti. Takové výsledky lze potom použít i v případném řízení o odstranění zdroje nadlimitního hluku. Orientační měřidla, případně aplikace v mobilních telefonech Vám poskytují pouze přibližné, orientační údaje, na základě kterých se rozhodujete, zda hluk autorizovaně měřit či ne.